Výživné je zákonnou povinností rodiče nezletilého dítěte a tuto nemůže přenést na jinou osobu, ani se jí jinak než ze zákonem určených podmínek zbavit. Výživné, jako pohledávka ze zákona, musí být placeno i v průběhu oddlužení. Pohledávka na výživném se v rámci oddlužení považuje za přednostní nárok (tzv. pohledávka postavená na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou), a proto je dlužníku stanovena povinnost plnit celé výživné z částky určené pro splátky nezajištěným věřitelům.
Typy vyživovací povinnosti dle občanského zákoníku
Obecně platí zásada, že rodiče a děti mají vzájemnou vyživovací povinnost. Tzn., že vyživovací povinnost nemají pouze rodiče k dětem, ale také dospělé děti k nemohoucím rodičům. Dle nového občanského zákoníku a zákonu o registrovaném partnerství se rozlišuje vyživovací povinnost:
1) Vyživovací povinnost vůči manželovi nebo registrovanému partnerovi
Vyživovací povinnost na manžela, vyživovací povinnost na manželku či vyživovací povinnost k registrovanému partnerovi předchází vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem i dítěte vůči rodičům. Jedná se o vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň.
2) Vyživovací povinnost vůči potomku
Jednou z nejdůležitějších vyživovacích povinností je vyživovací povinnost rodičů k dětem. Věk dítěte se v tomto případě nepovažuje za rozhodující.
Vyživovací povinnost vzniká v okamžiku narození dítěte, konec vyživovací povinnosti nastane v době, kdy jsou děti schopny samy se živit (zpravidla se shoduje s okamžikem nástupu do zaměstnání, kdy si je dítě schopno obstarat výživu samo).
Nemohou-li rodiče plnit vyživovací povinnost na své dítě, tzn., nemá-li dítě rodičů, přechází povinnost na jejich předchůdce, tedy na babičku a dědu.
3) Vyživovací povinnost vůči předkům
Vyživovací povinnost vůči rodičům nebo vyživovací povinnost vůči prarodičům má dítě za předpokladu, že je samo schopno se živit a jen tehdy, pokud toho rodiče či prarodiče potřebují. Tzn., pokud výživu nezajistí manžel nebo rozvedený manžel.
4) Vyživovací povinnost vůči osvojeným osobám
Jedná se o vyživovací povinnost na cizí dítě, které příjme dospělý za vlastní (v minulosti známé jako adopce, nyní jde o institut osvojení). Tzv. osvojenec se tak dostává do rodinně právního vztahu s osvojitelem a jeho příbuznými a získává tak stejné postavení jako vlastní dítě.
Výživné po rozvodu
Speciální pozici mezi vyživovanými osobami mají pro účely oddlužení tzv. nepřímo vyživované osoby, u nichž je výživné stanoveno rozhodnutím soudu. Takto stanovené výživné má přednost před výživným „ze zákona“ a vzniká v důsledku soudního rozhodnutí při rozvodu manželství. Může jít o:
- výživné na dítě
- výživné na manželku po rozvodu
- výživné na manžela po rozvodu
Výživné na nezletilé a zletilé děti
V případě nezletilých dětí rozhodne soud o svěření dítěte do péče některého z rodičů a zároveň stanoví výši výživného, aniž by musel jeden z rodičů podat návrh. Oproti tomu výživné zletilých potomků upravuje soud jen na návrh zletilého dítěte nebo jím zvoleného zplnomocněného zástupce.
Vyživovací povinnost při střídavé péči stanovuje přímo soud a to s ohledem na potřeby dítěte (oblečení, dojíždění, škola, strava, mimoškolní aktivity). Zde je třeba vycházet z toho, jak o výživném rozhodl soud a zda placení pravidelného měsíčního výživného některému z rodičů stanovil.
Dlužné výživné
Při neplnění vyživovací povinnosti osobou, které byla tato povinnost stanovena, eviduje se nezaplacené výživné jako dlužné (tzv. dluh na výživném, který se v rámci insolvenčního řízení hradí přednostně). V takovém případě má druhý rodič možnost domáhat se dlužného výživného i soudně, přičemž při delším neplacením (4 měsíce) hrozí neplatiči i trestní stíhání.
V okamžiku, kdy je dítě již schopno si výživu samo obstarat, je třeba u soudu podat žádost na zrušení vyživovací povinnosti. Stejně tak je možné požádat o snížení vyživovací povinnosti v případě, kdy náklady na péči o dítě se z nějakého důvodu snížily, nebo povinný rodič není schopen soudem stanovené výživné hradit.
Vyživovací povinnost dlužníka v oddlužení
Pokud má dlužník vyživovací povinnost, je třeba zjistit její charakter. Tj. zda jde o zákonnou vyživovací povinnost nebo o vyživovací povinnost stanovenou soudem. Pak je třeba ji zahrnout do výpočtu splátek věřitelům.
Při výpočtu (kalkulaci), zda dlužník splňuje hlavní podmínku oddlužení (tzn., zda lze důvodně předpokládat, že v oddlužení uhradí pohledávky dle § 395 odstavec 1 písmeno b) insolvenčního zákona) je nutné počítat s tím, že kromě nákladů a odměny insolvenčního správce je nutné v plné výši hradit i výživné.
V oddlužení se hradí výživné přednostně a v plné výši
Existuje-li dlužné výživné, tj. má-li dlužník dluhy na výživném, jsou tyto hrazeny i v oddlužení přednostně a v plné výši. Pokud však příjmy dlužníka v oddlužení nepostačují ani na úhradu odměny insolvenčního správce, výživné se nemůže hradit a dlužné výživné narůstá. Úhrada nákladů na insolvenční řízení zde má přednost.
Dlužník je povinen zajistit i při oddlužení, aby bylo výživné hrazeno. Při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty toto zajistí přímo mzdová účetní, při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty je pak dlužník povinen dbát na to, aby insolvenční správce vyživovací povinnost plnil za dlužníka.
